Řekli o malíři
„Martin Pawera systematicky rozvíjí své celoživotní téma monumentalizace obyčejných okamžiků života starých lidí a jejich světa. Výtvarně i obsahově Pawera balancuje až v krajních polohách senzibility a účasti na údělu svých modelů. Vyjadřuje se ve stylu vzdáleně připomínajícím insitní malíře z někdejší Jugoslávie (např. Ivan Generalič, či Mirko Virius), ale jeho vroucnost a malířská přesvědčivost je v každém případě velmi osobitá a neopakovatelná.“
Marek Trizuljak (k výstavě „Bez hranic“ v Galerii G Olomouc, 6. září 2006)
„Pawerovo dílo je svým výtvarným i duchovním přínosem významným příspěvkem k hledání cest umění v současné době. Na Akademii v Praze studoval u prof. Karla Součka a lidská postava se mu stála klíčovým tématem. Zachycuje člověka v nejrozmanitějších situacích, jeho specifikou je však právě to nejvšednější, obyčejné chvíle v životě. Výrazný podíl v jeho tvorbě mají lidé při rozhovoru, odpočinku, v práci, sousedských vztazích, zkrátka mezilidské komunikaci přes plot, které se pomalu z našeho života vytrácí.“
Poezie štětcem Martina Pawery
„Při pohledu na Pawerovy obrazy člověku často připadá, že čas se zastavil. Najednou jste se ocitli ve společnosti starších dobráckých lidí, kteří například odpočívají v letním slunci s lahvinkou dobrého moku. Nahlížíte přes rameno šachistům, věnujícím se v přírodě pouze své hře, nadchne vás temperament zpívajícího dědy v malé hospůdce…“ (více čtěte zde)
„Malíř Martin Pawera, okouzlený proroky všedního dne, kteří pijí své lahvové slunce a hrají si s beránky, si vystačí s jemnou valérovou malbou, ve které jsou skryty vzpomínky na dětství, Nikose Piromanisvišiliho, coronu při zatmění dvou sluncí, vůně dědova doutníku v letním odpoledni, kde vosy ukusují ze svatebního koláče a opilí mravenci si v živém řetězu posílají omrvinky. Je to jeho vlastní svět, skrytý za mušelínovou záclonou, kterou, jak si vzpomínám, poodhrnul při studiu na pražské akademii.
Nechte se vtáhnout na chvíli do jeho obrazů a klidně buďte sentimentální, nic se vám nestane, jen tranzistorové rádio bude na chvíli přehlušeno ržáním koně a odbíjením poledních zvonů.“
Boris Jirků (1. března 2005 v pražské Galerii Pyramida)
„Někdejší absolvent pražské Akademie výtvarných umění, kde studoval u profesora Karla Součka, patří ke špičkovým figuralistům u nás. Martin Pawera umí na svých rozměrných plátnech, na nichž převládají figurální kompozice, vykouzlit pohodu života.“
(Kam v centru, kulturní zpravodaj Moravské Ostravy a Přívozu 06/2007)
„Martin Pawera, spolužák z AVU od Součka a výborný malíř, věnoval mi kdysi akryly, že s nimi nemaluje, dodnes jsem mu za ně nic nedal, snad bude příležitost…“
Malíř Martin Pawera: Frýdek-Místek (Frýdecko-Míctecko 12/2012)
Martin Pawera je jediným frýdecko-místeckým malířem, jehož díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze. Pochází z Poličky, jeho rodiče se po politických perzekucích usadili začátkem 50. let ve Frýdku-Místku. Letos Pawera oslavil 60. narozeniny.
Jste rodákem z Vysočiny. Jak jste se dostal do Frýdku-Místku?
Narodil jsem se v Poličce na Českomoravské vrchovině. Otce v roce 1948 zavřeli a Frýdek- Místek dostal za trest. Musel pracovat ve zdejším táboře nucených prací. Bratra v té době vychovávala babička na Vysočině, mě strejda a teta v nedalekém Českém Těšíně. Když otce propustili, začali jsme žít ve Frýdku-Místku. Za co se dostal váš otec do kriminálu? Působil za druhé světové války v odboji v Holandsku a měl tu smůlu, že do republiky přišel ze špatné strany. Z té západní. Po roce 1948 skončil ve vězení a po propuštění měl jít pracovat na šachtu. Ale vzepřel se a řekl, že v žádném případě nebude fárat. Prosadil si své, chvíli pracoval jako správce dělnické ubytovny a později jako údržbář ve Válcovnách plechu Frýdek-Místek. To asi poznamenalo vaše dětství. Jaké vlastně bylo, když se ohlédnete zpět? Vzpomínám si, že k nám chodili estebáci kontrolovat otce. Sedával jsem na zápraží a pánové v kožených kabátech se mě jako šestiletého kluka vyptávali, jestli tatínek pracuje. Tehdy jsem to samozřejmě nechápal. Vše jsem viděl dětskýma očima. Takže pro mě bylo dětství hezké. Kde jste tehdy ve Frýdku-Místku bydleli? Naše bydlení má zajímavou historii. Otce nasadili v táboře nucených prací do místecké pilnikárny U Rumpála v Pionýrské ulici. Když otci končil trest, končil zároveň i tábor a jeho obytná část se proměnila v dělnickou ubytovnu. Do tohoto prostředí se nedařilo sehnat správce budovy, tak to nabídli otci. A on přijal. K tomu jsme dostali v sousedství ubytovny starý byt v dezolátním stavu, v němž jsme nějakou dobu bydleli.
Měl jste později problémy kvůli účasti otce v západním odboji, nebo kvůli jeho věznění?
Drobné potíže mi dělali, ale dostal jsem se na gymnázium. Rozdíl byl v tom, že na trojku jsem musel umět jako jedničkář. Jinak se mě to nijak zvlášť nedotklo.
Takže i na Akademii výtvarných umění jste se dostal bez problémů?
Vzali mě až napočtvrté. Přijímací řízení tvořilo několik kol a já se každým rokem prokousával dál a dál. Až při čtvrtém řízení se mě profesor Alois Fišárek ptal, co udělám, když mě znovu vyhodí. Malování byl můj velký sen už od dětství a nechtěl jsem se jej vzdát. Proto jsem mu řekl, že když mě vyhodí, vrátím se oknem. Profesor Fišárek se nahlas zasmál a přijal mě.
Mezitím jste po ty čtyři roky musel něco dělat…
Vyučil jsem se mechanikem v Lipníku nad Bečvou a v oboru jsem rok a půl pracoval jako opravář elektrozařízení. Na akademii vás učil významný malíř Karel Souček. Jaký byl jako profesor? Studenti se snažili malovat jako on. Souček to kupodivu nevyžadoval a do ničeho je nenutil. Asi se mu chtěli zalíbit. Mně osobně se v ateliéru nemalovalo dobře, chyběl mi kontakt s lidmi. Souček to pochopil, a když viděl, že mé práce z plenéru jsou lepší než ty z ateliéru, dal mi volnost. Stačilo mu, když jsem mu jednou za tři měsíce donesl ukázat, co jsem za tu dobu namaloval.
A ostatní měli podobné podmínky?
Ne, ti museli docházet na akademii a malovat v ateliéru.
Po akademii jste se vrátil do Frýdku-Místku, ale dlouho jste tady nepobyl?
Ano, pobyl jsem zde jen chvíli, protože jsem si nerozuměl s otcem, který ze mě chtěl mít něco více než jen malíře. Sehnal jsem si malý byt v Ostravě poblíž tehdejšího hotelu Odra a tam jsem maloval. Dnes mě mrzí, že jsme měli rozpory, ale už se to nedá vzít zpět.
Takže jste působil na volné noze? Jak to za komunistů šlo?
Po akademii jsem byl 12 let na volné noze. Ucházel jsem se o zakázky a zažil jejich přidělování. Bylo to těžké, ale i člověk, co neuspěl, ale umístil se ve výběrovém řízení do třetího místa, dostal nějaké peníze. Navíc existovala různá stipendia, takže vyžít se dalo.
Slyšel jsem, že někdo dokonce padělal vaše grafi ky. Můžete popsat, jak jste na to přišel?
Dcera zcela náhodně objevila, že na internetové aukci ve Španělsku někdo nabízí mé grafi ky. Byly to fi gurální motivy, avšak ne moje práce. Přesto k tomu prodávající připojil můj životopis a grafi ky vydával za mé dílo. Přes Ochranný svaz autorský se mi podařilo dosáhnout toho, že grafi ky byly z aukce staženy.
Také byl ukraden váš obraz…
Kulturní dům v Havířově po mé výstavě zakoupil obraz a umístil jej na chodbu ke kancelářím. Před 15 lety ho kdosi ukradl. Během bílého dne odnesl malbu, která měla na výšku 1,2 metru. Rám byl přitom napevno připevněn ke zdi. Obraz se nikdy nenašel.
Vím, že působíte jako pedagog. Dal jste nakonec přeci jen přednost jistotě pravidelné učitelské výplaty?
Vlastně ano, nejdříve jen pár hodin na lidové škole umění, později na Ostravské univerzitě a také na ostravské střední umělecké škole. Nyní učím breitling repliki na Základní umělecké škole v Havířově. S žáky je mi dobře, mám je rád a nabíjejí mne energií. Jsem rád, že netrávím celý den v ateliéru. Dokonce nějakou dobu jsem pracoval jako restaurátor na jižní Moravě. Byly za to si slušné peníze, ale při téhle časově náročné práci už nezbýval čas na vlastní tvorbu. Takže po roce a půl jsem se vrátil k učení.
Proč vlastně děláte obrazy jen s figurálními motivy?
Zajímají mne lidé. Maluji konkrétní tváře, mé známé anebo i cizí lidi, které potkám někde venku a připadají mi jejich tváře zajímavé. Mám rád i krajinu, tu v obrazech ale využívám jako pozadí. Prostě lidi mám rád více.
Bydlíte ve Frýdku-Místku. Jak vnímáte proměny města v posledních desetiletích?
Prožil jsem ve Frýdku-Místku architektonickou katastrofu. Jako malý kluk jsem chodil do mateřské školy v Zahradní ulici. Kolem tekly potůčky a náhony. Všude kolem stály domy se zahradami, do kterých jsme lezli na jablka. S naší učitelkou jsme se chodívali dívat na mlýn. Dnes v tomto místě stojí paneláky a ulice vedou jinak než repliky hodinek v minulosti. Také si vzpomínám, že za lihovarem stávaly zajímavé dřevěnice, které majitelé natřeli pestrými barvami. Vše zmizelo, a je to velká škoda.
Kdyby stará zástavba zůstala zachována a opravila se dnešními moderními technologiemi, měli bychom jedno z nejkrásnějších měst v naší republice. Frýdek-Místek mohl být krásnějším městem než Český Krumlov. Nechci, aby to vyznělo, že dobré věci jsme tady měli jen v minulosti. V dnešní době vznikají domy s hezkými fasádami, staré doby, které přežily bourání, se opravují. Jsou barevné a oživují město.
A kdybyste měl najít něco pozitivního, povedlo se tady v poslední době něco?
Někdy v 90. letech jsem viděl plán na přestavbu Rubikovy křižovatky, který mě hodně potěšil. Uprostřed měl být Martin Pawera vestavěn pruh se zelení. Moc se mi ten nápad líbil, ale nikdy se neuskutečnil. Také mě mrzí, že město chce bourat víceúčelovou sportovní halu. Bude jí škoda, protože hezky zapadá do oblasti u řeky Ostravice a má zajímavou architekturu. Když už taková hala stojí, má zůstat.