Martin Pawera

Při jednom setkání se sochařem Preclíkem mě Vladimír při pohledu na mé obrazy znenadání oslovil otázkou, zda se na této cestě necítím osamocen.  Odpověděl jsem, že to tak necítím. I když má cesta zdánlivě vypadá, že se ubírá jinam, než kam směřují ostatní, cíl je stejný: oslovit jiné krásnem a nějakým sdělením.
Jaká ta moje cesta vlastně je?

Někdy mám pocit, že sám ani nevím. Připadá mi, že všechno dělám podvědomě jako v nějakém snu. Snad jen verš Petra Křičky něco naznačuje:

Zelené vršky borovic
v blankytu vlají usměvavě.
Směje se stráň. Ne, nechtíc nic,
jen v srdci klid a jasno v hlavě,
cit živý v prsou hlubině,
za každou žití vděčen chvíli,
se dívat s láskou, v dubině
jak poletuje motýl bílý,
jak v kapce smolné blýská třpyt,
jak pavouček svou síť si spřádá –
a z lásky k světu učinit
vždy rád a více, než si žádá.

Sedím v autobuse, pozoruji zajímavé tváře a už se mi vybavuje další otázka, kterou mi často pokládají lidé.

S jejím vysvětlením musím začít někde v dětství.

Když tátu pustili z tábora nucených prací, maminka skončila v nemocnici a mě vychovávala sestra táty. Její manžel byl mnohem starší, a tak i společnost, ve které se pohyboval, byla letitá. Poznával jsem všechny strýčkovy kamarády, se kterými chodil na ryby a hrát šachy. Poslouchal jsem jejich názory na svět. Pozoroval jsem tváře, které kreslil čas, ve kterém byly obsaženy obě války a různá politická uskupení. Strýček často dával kondice žákům, mnohdy i absolventům vysokých škol. Uměl latinsky, řecky a ještě asi šest jazyků aktivně i v jejich historických podobách. Odjakživa mě fascinovaly tváře lidí, připadaly mi totiž jako knihy, které jsem s ním chodil opatrovat do archívu, když už si užíval důchodu. Taky se v nich daly hledat různé obrázky a číst zajímavé příběhy. Ty starší tváře, které vyzařovaly zkušenosti, byly pro mne zajímavější. Nacházel jsem v nich více – více než v těch mladých. Většina stránek tam byla prázdná, jako by si tiskař odskočil na dovolenou. Strýček mi často vykládal příběhy. Při jejich povídání byl v mých očích učiněný mistr. Vzpomínal na první válku. Nikdy jsem nepochopil, proč ne na tu druhou. Jako malý jsem si myslel, že stála za houby. Na ni vzpomínala akorát teta. Vykládala mi jednou, jak strýček našel bednu granátů, po válce. Místo aby ji odevzdal, tak snad z nenávisti ke zbraním se rozhodl, že je ve sklepě všechny zneškodní, a tak se jim pomstí. Teta z toho málem zešedivěla. Strýček granáty dával jeden po druhém do svěráku a vytahoval z nich roznětky. Když to dokončil, šel je někam pohřbít.

Tak trochu to  v jeho stylu korespondovalo s ukončením té první války. Celou výzbroj a výstroj lajtnanta dal do sběru. Tím dal najevo, že celé to pomatení lidských myslí by mělo konečně skončit. Jako vzpomínku mám jen medaili za odvahu. Tu dostal za záchranu kamaráda, i  když s porušením rozkazu. Odtud pramení má představa o tom, že člověk by měl každému pomáhat, aniž si o to kdo řekne. A taky ty časté návraty k prorockým vizím, které se mi vracejí do obrazů.

Ty úvahy by snad pro dnešek stačily. Zítra nikam nejedu. Budu malovat. Mám teď rozpracovaný triptych kolotočů, tak budu pokračovat s úvahami až po práci.

Dneska je úterý. Práce mi šla od ruky, tak už toho nechám. Skoro se mi z těch kolotočů točí hlava. A přichází mi na mysl úryvek písničky ze Starců na chmelu:

„Život je kolotoč,/kolikrát s tebou točí,/že ani nevíš proč,/jen vyvaluješ oči….

…posaď se do káči,/než ti tam jinej vleze,/hloupej ať roztáčí /a chytrák ať se veze…“

Tak nějak to je v životě, je to némlich stejně. Proto to maluji.

Vzpomínám, jak to všechno vlastně začalo…  To snad neví nikdo. V opačném případě by se mohl vyvarovat chyb. Málokdo ví, jestli by to bylo ještě tak zajímavé.

Z té výtvarné stránky je to mnohem jednodušší. Obraz se přemaluje a basta fidli. Odmalička to u mě probíhalo jako snad u každého začínajícího malíře… V deseti impresionisté, pak van Gogh, Michelangelo. Ve zralejším věku mě oslovilo nejvíce baroko a manýrismus. Tintoretto, Caravaggio, před jejich obrazy jsem si připadal jako na velké divadelní scéně, kterou život v každé době je. Všechno z toho, co jsem jmenoval, mě hodně oslovilo. Obrovská a nádherná práce. Ať už jde o Monetovy lekníny nebo van Goghovy obrazy s cypřiši a hvězdnými oblohami… Obrovská výtvarná magie.

Ale v Sixtinské kapli jsem si sedl doslova na zadek, i když nebylo kam. V té chvíli jsem přestal nadávat na přetechnizovanou civilizaci, protože její počátky jsou i v Michelangelovi. Obrovská touha dokázat něco nad lidské síly a možnosti.

Ale přece jenom mi ještě něco scházelo, obyčejný lidský sen. A ten jsem našel v triptychu „Velikonoce“ a v černých jezerech Jana Preislera. Vzpomínám si také na knihovnu Akademie výtvarných umění. Kamarád Marek Trizuljak si vypůjčil knihu naivního umění; nejdříve jsem nechápal, ale pak jsem pro sebe objevil Ivana Generaliče. A to bylo právě to, co jsem hledal – velkou čistotu srdce. Od té chvíle jdu po osamělé pěšince, která vede mezi cestami Tintoretta, Caravaggia a cestou Generaliče. Dvě cesty tak daleko od sebe. Lidé a jejich vnitřní svět napsaný ve tváři.  To je to, co mě nejvíc zajímá.

Po dvou letech přípravky (studia na AVU) si nás rozdělovali profesoři. Vybral si mě František Jiroudek. Předložil jsem totiž pár krajin s lidmi z Oravy a bylo rozhodnuto. Já jsem ale chtěl k prof. Součkovi, a tak jsem se nakonec prohodil se Zdenkou Höhmovou, abych byl blíže tomu, ke kterému mě táhlo srdce. Karel Souček byl nejenom vynikající malíř, ale také velký člověk. Patřilo k věci, že se staral o žáky jako o své děti. Na mnoho jeho rad nikdy nezapomenu, i když jsme se jednou nepohodli, a on mi dal výtvarnou svobodu. Což znamenalo, že nemusím malovat jen v ateliéru. Vymínil si jen, abych mu pravidelně předkládal svou práci.

Je paradoxem, že si teď vzpomínám na krátkou epizodu, která se odehrála po škole. Trvala skoro dva roky. Opustil jsem figuru a začal malovat abstrakci. Přitahovala mě gestická malba, Wilhelm König. Myslel jsem, že dosáhnu ještě více svobody, ale opak byl pravdou. Najednou jsem si připadal prázdný, přímo nešťastný. Pak se dostavila krize a byli to zase lidé, kteří mi pomohli.

Vzpomínky na dětství provází člověka celý život.

V mém případě také vzpomínky na spolužáky. Mnozí z nich se už na nás dívají z malířského nebe. Zemřeli krátce po škole.

Blízkost těchto lidí i mých současných kamarádů mi dala hodně pro mou práci i život. Mám je rád rovným dílem, ať už jde o Vladimíra Kokoliu, Marka Trizuljaka, Borise Jirků, Mariána Jurka, Vlastimila Elšíka. Nebudu dále jmenovat, nestačil by mi papír. Vzpomínám jen na ty, se kterými jsem déle bydlel na koleji a prožil neskutečně mnoho dobrodružství na nekonečných flámech. Jeden z nich mi však byl blíže. Karel Rossi, velký malíř a kolorista. Obdivuji jeho práci dodnes. Oba pocházíme z Vysočiny, což nás spojuje. Dnes chápu, proč si mě prof. Jiroudek vybral (že odskakuji od tématu). Chodili jsme všichni malovat na Oravu, kam nás přivedl Marek. Objevil jsem tam jakoby zapomenutý ryzí svět a ten ve mně zůstal až dodnes.

Byli to právě spolužáci, kteří mě seznámili s prací a samotným Františkem Ronovským. Setkali jsme se poprvé v Nové síni v Praze. Od té doby jsem ho občas navštěvoval a čerpal z jeho velkého zaujetí k figuře a člověku. I když je už pár let po smrti, často na něj vzpomínám. Provází mě od školy až dodnes. Měl jsem vlastně štěstí, naše generace měla možnost poznat osobně takové velikány, jako byli Bauch, Liesler, Jíra, Gross a naši profesoři. Ve škole také vyučoval jako asistent Stanislav Hanzík. Ale to by byla jiná kapitola.  Po dlouhé době jsem měl možnost mu být po boku jako asistent, replika tag heuer tady v Ostravě na univerzitě. Byl to koncert pozorovat ho při práci, korektuře a poslouchat jeho rady. Kromě Františka a profesora Součka to byl právě on, který mi dal nejvíce, i když je sám sochař.

Jestli ty řeči poslouchá můj taťka, tak nevím… Tolik mi tu malířinu vymlouval. Neviděl v tom perspektivu a tvrdil, že se na školu nedostanu díky jeho minulosti. I když, jak sám říkal, věděl, že budu malovat, a že s tím nic nenadělá. Vždycky říkal, že to věděl už od té doby, kdy mě nechal s kočárkem před domem, a domovníkovy holky mě celého i s peřinou a obličejem pomalovaly barvami. Ale to už zabíhám moc…

Nakonec budu vzpomínat na výstavu v Novém Jičíně, kde jsem poznal Tebe, Jiří. A jsi to právě ty, kdo mě do tohoto dnešního rozjímání uvrtal. Asi bych měl opravdu zanechat povídání … i když za tu příležitost děkuji. Člověk by občas měl v myšlenkách udělat krok zpátky. Půjdu raději malovat, píšu nerad. Doufám, že to není moc poznat. Bude proto lepší to takto skončit, kamaráde Jiří.

Martin Pawera

Vydala spolu s autorem Galerie Pod Bílou horou v Kopřivnici v roce 2011 v bibliofilské edici Jiřího Klučky v počtu padesáti autorem podepsaných výtisků, číslovaných a opatřených slepotiskem, svazek šestý
Miroslav Bražina ve Frenštátě pod Radhoštěm