Martin Pawera

Zahájení výstavy v Galerii Nová síň v Praze 29. května 2012

Vážené dámy a pánové, přátelé,
je několik cest, jak se stát úspěšným, nebo známým či slavným umělcem:

• Studovat co se aktuálního děje, přimknout se k tomu, napodobovat to tak, aby to zas nikdo hned nepoznal a průběžně s novými informacemi aktualizovat své umění. Sám psát články a vysvětlovat svou práci, nebo mást.
• Stát se členem výtvarné skupiny, navzájem si pomáhat a vystavovat společně, vytvořit společný tlak na kunsthistoriky a prosadit články o sobě v kulturních a jiných periodikách. Udělat nějaké gesto (něco zapálit, nebo něco poškodit), o kterém by se psalo a pak by to následně vzbudilo zájem návštěvníků galerií.
• Hledat pohled na svět, který mě obklopuje a jehož jsem bolavým účastníkem a podat ho autenticky. Přidat k obecnému poznání své vlastní, zmapovat sám sebe a své okolí a přinést svou zprávu. O mých láskách, bolestech, krátkých pocitech štěstí, přátelích, rodině, domovu. Tato cesta trvá daleko déle, je o hodně těžší a jen možná vede k cíli.

Ale přiznám se, jen tato cesta je pro mne ta pravá. A taky je to ta Martinova. Maluje z potřeby, přetlaku, taky jinak nemůže, je to smyslem jeho života. Neslouží žádným teoriím, nevytváří aktuální odpovědi světové scéně. Prostě prochází životem se štětcem v ruce a zve nás k ochutnání toho, co sám miluje. Jeho obrazy jsou zastavení v čase a prostoru.

Martin si vybavuje pocity a vůně dětství, vytváří a přetavuje je v osobní mýty, které nám jsou srozumitelné a milé. Víme, že můžeme s důvěrou a s  tulákem Martinem vstoupit do jeho obrazů a nechat se kolébat v  houpací síti tichou řekou, poslouchat dobrý vítr, plést s ním  sítě na chytání dvou sluncí, v klidu disputovat, dívat se ke hvězdám, žehnat rybám a čekat na  zrození nového z pěny dní. Ráno nám zažene všechny  noční můry. S  bratry můžeme uklízet tetin pokoj od afrických snů. Můžeme také čekat se  Sv. Janem a  proroky na  zázrak, účastnit se poslední večeře. Prožívat  vzestupy a pády, vzpomínat na potopy, tu největší i ty regionální, které nám přesto změnily život. Vzít z  poličky ty pravé knihy a smířeni se životem, při  čtení se nechat ukolébat ozvěnou vzdáleného karnevalového reje světa. Jsme účastníci, ale také tiší pozorovatelé.

O současné době se říká, že nevytváří paměť. Internet je absolutní množství nesourodých informací. Nejsou osobní dopisy, korespondence.

Naštěstí je tu Martin, kronikář pocitů a emocí, okouzlený krásou všednosti, která je podle něj plná drahokamů. Pojďme je hledat s ním, vezměme je do dlaní, do očí a do srdce.